Ajka
08.03.2013 00:00
Naším hlavním zpravodajem bude zřejmě Ronýsek a tak jen na úvod pár slov od nás.
Zvířátka jsou v našem životě nedílnou součástí. Ve svém dětství jsem vyrůstala ve společnosti kočičky, které jsem říkala TYGR (a ano, byla to kočka a ne kocour :-D) Počet koček se u nás různě měnil, podle toho, zda Tygr měla zrovna koťátka. Byla to klasická kočka domácí a tehdy to ani nikdo moc neřešil a tak koťátka byla často… Jednu kratší dobu u nás žila ještě jedna dospělá kočička a tak se stalo, že v jednu chvíli jsme měli kočičích klubíček doma i 9. Ale Tygr byla naše stálice a co si tak pamatuji, tak s námi žila tak 13-14 let.
Pak jsme celá rodina začali uvažovat o pejskovi. Padaly různé návrhy – tatínek chtěl vlčáka, já milovala kolie. V jednu chvíli velmi reálně vypadalo, že budeme mít štěňátko kokříka, ale to nakonec nedopadlo. A jak už jsme byli rozhodnutí, že pejsek bude fajn člen rodiny, tak jsem tak jednou jela s maminkou na nákupy do Brna a zcela neplánovaně jsme přivezly štěňátko – náš první jezevčík!
Skočili jsme do toho všichni rovnýma nohama – červený dlouhosrstý jezevčík dostal jméno Ralph a za krátkou dobu vládl celé rodině. Vůbec jsme netušili, jakého raráška jsme si nasadili do domu!! Každý, kdo má o jezevčících alespoň trochu reálnou představu, naprosto přesně ví, o čem tu mluvím… Raplh byl jezevčík každým coulem a dnes zpětně vím, že kdyby se mu dostalo z naší strany přísnější výchovy, byl by z něho úplně úžasný pejsek, vhodný jak k mazlení, tak k práci (lovecké pudy měl dokonalé). Takhle z něj vyrostl milý společník, který ale někdy prosadil svoji a občas to schytalo okolí. Nicméně na něj nostalgicky vzpomínáme. Ralhpík zemřel ve svých 13,5letech a u mne probudil vědomí, že si pravděpodobně nikdy jiného pejska než jezevčíka nepořídím.
Když jsem se potkala se svým (tehdy budoucím) manželem, žila jsem v Milovicích se svojí kočičkou Ebiškou. Po pejskovi jsem moc toužila, ale žila jsem sama, práce mne hodně vytěžovala a věděla jsem, že sama starost o pejska prostě nezvládnu. Po nějaké době, když už jsme tak nějak tušili, že s Honzíkem asi budeme spolu nějakou větší část života, jsme zvažovali pořízení štěňátka. Honzík, kterému chyběla ta osudová osobní zkušenost s jezevčíky, nebyl úplně tomuto plemeni nakloněn. Je pravda, že pozorovatelé „zvenčí“ nebývají schopni toto plemeno zcela docenit. Nicméně jsem využila svůj ženský vliv a to, že právě v té době měli v chovatelské stanici Of Eleven Star štěňátka a jeli jsme se na mrňouse podívat. Nevím, jak by to štěňátko muselo vypadat, aby Honzík tehdy řekl, že ho nechce… nicméně to byla láska na první pohled a bylo rozhodnuto – budeme mít jezevčíka.
Tímto rozhodnutím se nám život změnil víc, než jsme tehdy tušili. Nešlo jen o povinnosti typu každodenního venčení a starosti o malého tvorečka, který se na nás stal závislým. Ale pořízením pejska s PP jsme se dostali i do nového světa chovatelů pejsků, do světa výstav, výcviku a zkoušek. Majitelé chovatelské stanice Of Elven Star Gina a Jenda se stali našimi novými přáteli, se kterými se setkáváme mnohdy častěji, než s jinými „starými“ kamarády. My jim moc děkujeme za pomoc a podporu, bez které bychom jen těžko vychovali tak báječného pejska, jakým se Ronýsek stal.
A dnes musím říct, že už ani Honzík pravděpodobně nikdy jiného pejska než jezevčíka mít nebude…